Lenochod Makabu ve městě

Za sedmero horami, za sedmero řekami, a ještě kousek dál, kde stromy šplhají k nebi a květiny hrají všemi barvami, tam žil jednou jeden lenochod. Jmenoval se Makabu a byl to lenochod tak lenochoditý, že i sníh padal rychleji než on dokázal přelézt ze stromu na strom.

Jednoho dne, když Makabu zrovna visel na větvi a užíval si své lenochodí siesty, zaslechl podivný zvuk. Bylo to něco, co nikdy předtím neslyšel. Hlasité, rychlé, a nepřestávalo to. Zvědavost byla silnější než jeho touha po odpočinku, a tak se Makabu rozhodl zjistit, co vlastně ten zvuk způsobuje. Ale tušil, že odpověď najde v "nedalekém" městě.

Cesta nebyla snadná. Musel překonat řeku, která se vlnila jako rozzuřený mořský drak a prales plný zvířat, která si na něj zvědavě koukala. "Kam to kráčíš, Makabu?" ptali se. "Do města," odpovídal a klidně pokračoval ve své pouti.

Když konečně dorazil na okraj města, zůstal stát jako opařený. Všechno bylo tak rychlé! Auta jezdila sem a tam jako rozzuřené včely, lidé běhali, jako by za nimi stála armáda mravenců, a všude byl hluk, jako když se celý les rozhodne zpívat najednou.

Makabu si pomalu vyšplhal na nejbližší strom a začal pozorovat. "Proč všichni tak spěchají?" zamyslel se. "Vždyť je tolik krásného kolem nás!" Rozhodl se, že městským dvounohým lidem ukáže, jak si užívat život tak, jak to umí on – pomalu a s radostí.

Začal tedy ve městě chodit (teda, spíš přelézat ze stromu na strom) od parku do parku. Kdykoliv potkal nějakého unaveného měšťana, pověsil se na větev nad ním a povídal si s ním. "Víš," řekl jednou malému chlapci, který vypadal, že může hned upadnout únavou, "když půjdeš pomalu, uvidíš u stromů květiny a možná ti dokonce přiletí na ruku motýl!"

Chlapec se na něho podíval trochu skepticky, ale pak se zastavil a zkusil to. A opravdu, když zpomalil, začal si všímat, jak slunce kreslí obrázky na chodník a jak každá kapka rosy v trávě se třpytí jako malý diamant.

Pověsti o lenochodovi Makabu se rychle šířily městem. Lidé začali víc zpomalovat. Rodiny trávily více času v parcích, dívaly se na oblohu a naslouchaly příběhům, které Makabu vyprávěl. "Víte," řekl jednou, "v pralesích, odkud pocházím, nás učí, že každý den je příběh, a každý list na stromě je stránka knihy. Když zpomalíte, nestihnete si jen přečíst knihu, ale také si ji pořádně prožít."

Makabu se stal městskou legendou. Lidé ho milovali, protože jim ukázal, jak si život užívat naplno, beze spěchu. A když čas od času zavítal zpět do svého pralesa, vzpomínal na město s láskou. Věděl, že i když je život někdy jako divoká řeka, stačí najít svůj strom a svět se zpomalí.

A tak, milé děti, pokud někdy ucítíte, že vše kolem vás běží příliš rychle, vzpomeňte si na lenochoda Makabu a zpomalte. Dívejte se kolem sebe a hledejte krásu i v těch malých věcech a příbězích, které nás obklopují. Protože nejlepší způsob, jak žít život, je žít ho krok za krokem, vědomě, pomalu a s radostí.